Technika suché jehly není nic jiného, než jeden typ
lineární rytiny, a to rytiny, která se neprovádí rydly, nýbrž
ocelovou. jehlou přímo do hladkého povrchu měděné,
případně zinkové desky (jedná se o suchý proces bez použití
kyseliny).
     Poprvé se s touto technikou setkáváme již v 15. století
u ano nyma zvaného Mistr rukopisu Wolfegger Hausbuch,
dříve též Mistr Amsterodamského kabinetu (kolem roku
1480); význačných výsledků bylo však technikou suché
jehly dosaženo teprve v dílech Albrechta Diirera a zejména
Rembrandta van Rijn. V novější době se zabýval suchou
jehlou značný počet umělců, kteří oceňovali její technickou
nenáročnost a přitom nezaměnitelnou kvalitu výrazu. Patří
mezi ně např. AugusteRodin, Edvard Munch, Pierre Bonnard,
Max Beckmann, Pablo Picasso, Marc Chagall, Lovis Corinth,
Jacques Villon a další.
     Kresbu suché jehly ztvárňujeme ostrou rycí jehlou,
nejčastěji zasazenou v dřevěném držátku; držíme ji stejným
způsobem jako tužku. Hloubka rýh, které takto vedeme
v kovu, je přímo úměrná tlaku vyvíjenému na jehlu a ostrosti
jejího hrotu. Po obou stranách vrypu se současně vytlačuje
kov v podobě jakéhosi hřebínku (grátku). Tento vystupující
drsný hřebínek kovu neodstraňujeme jako při mědirytu, ale
naopak ho využíváme jako, typického prvku. Při vybarvo-
vání rytin totiž zadržuje měditiskovou barvu na okrajích čar
a tam často kreslí více nežli barva obsažená v prohlubeninách.
     V hustých spletích čar pak vznikají spojité závoje barvy
i na úrovni povrchu desky. Vyrytá kresba vychází tedy v tisku
měkce, bez ostrého ohraničení, a dostává se jí tím nenapodo-
bitelného sametového vzhledu. V průběhu práce se občas
přesvědčujeme o stavu kresby tím, že ji zatřeme černí a lojem.
Opravy přetmavených částí rytiny provádíme škrabkou, jíž
snižujeme grátek na patřičnou míru, hladítkem zahladíme slabší
linie. Málo výrazné čáry nebo plochy proryjeme znovu jehlou.
     Namísto jehlou můžeme kresbu provést i diamantem zasa-
zeným v dřevěné násadce. Suchá jehla je sice technika převá-
žně lineární, nevylučuje se však možnost obohatit ji zajímavou
k°esbou jiných nástrojů, jako např. kulatými pilníky, hrubšími
brousky apod. Větší plochy můžeme zatónovat hrubým smirko-
vým papírem. Vhodně se dá suchá jehla kombinovat též s kre-
jónovou manýrou použitou mechanickým způsobem; doplňky
provedené ruletou či moletou ji tak obohatí o množství
jemných valérů.
     Tisk suché jehly by měl v celkovém nákladu provést autor
sám. Citlivým zatíráním barvy, jejím roznášením po neprokre-
slené ploše a vybíráním světel lze více než u ostatních technik
ovlivnit konečný ráz otisku. Podstatná je přitom též skutečnost,
že grátek se při zatírání barvy a vysokém tlaku tisku rychle
snižuje a otisky ztrácejí na sytosti. Tím je omezen i celkový
náklad suché jehly, který by měl končit zhruba u třiceti otisků.
Při větších nákladech je nutno dát desku galvanicky poocelit,
ale ani tak se její odolnost příliš nezvýší. Ze sběratelského
hlediska jsou tedy více ceněny otisky s nízkým pořadovým
číslem tisku.